Přejít na obsah

Navigace

11x02 - The Ghost Monument
odvysíláno 14. 10. 2018
07x14 - The Name Of The Doctor
odvysíláno 30. 10. 2014

The Clockwise Man – Kapitola 04

ilustrační obrázek

A máme tu další kapitolu z knižního dobrodružství 9. Doktora.

 

 

 

 

 

 

<<<[Kapitola třetí]

 

 

 

Kapitola čtvrtá

 

Okno Doktorova pokoje nabízelo výhled na mrazivé londýnské ráno. Pokud by se vyklonil, nadechl by se ostrého vzduchu a spatřil Westmisterský palác. Na rampouchy, visící z hodin Big Benu, proslulé věže u budov parlamentu, neviděl. Ale dovedl si je představit – ledové provazce, blyštící se v ranním slunci, z jejichž špiček odkapávají první kapičky.

 

Podél Westminsterského paláce proudila klidná, matně šedá hladina Temže. Všiml si místa, kde nápadně chybělo Londýnské oko (vyhlídkové „ruské“ kolo – pozn. překl.) a usmál se při vzpomínkách na věci, které teprve přijdou. Kromě Oka bylo městské panorama skoro stejné. Nynější budovy byly trochu nižší – ty skleněné, betonové a neonové ještě postaveny nebyly. Ale obecně byl dojem Londýna, tak jak ho dnes lidé znají, už stanoven. Spolu se světoznámým zvedacím mostem Tower Bridge byl obraz kompletní. Most byl postaven před méně než 35 lety, ale už se stačil stát nekonečným symbolem města. Stejně jako Big Ben, který tu byl sotva jedno století. Ikonický, typický. 

 

Kdokoli by se teď podíval z ulice nahoru, viděl by z okna vykukovat Doktorovu hlavu a ramena. Bradu měl v dlaních, lokty opřené o parapet. Ostražitýma očima přejížděl sem a tam a snažil se vstřebat každičký detail. Člověk, který by si ho všiml, by si mohl myslet, že tam takhle seděl celou noc, ztuhlý jako rampouch, jak zírá a přemýšlí. A možná, že to tak skutečně bylo.

 

Teď se ale pohnul. Narovnal se, vrátil se dovnitř, dýchl na své bledé, studené ruce a rázně třel jednu o druhou. Z dálky slyšel hluk přístavu a rachocení dopravy na ulici. Bylo ráno. Londýn se probouzel, i když Rose ještě spala. Byl čas začít, čas na odpovědi a hlavně – čas na snídani.

***

 

První, co Rose ráno zaregistrovala, byl zvuk otevíraných dveří. Něco nezřetelně zamručela, vymotávajíc hlavu z několika těžkých přikrývek. Mělo to být “Běžte pryč!”, ale zřejmě to tak vůbec neznělo, protože někdo vešel.

 

Rose se pokusila znovu se zachumlat, ale nakonec to vzdala. Přikrývky nějak ztratily soudržnost a každá se vydala vlastním směrem – to neměli normální peřiny? Její babička říkávala peřinám „péřová pokrývka“. Rose usoudila, že pohodlné peřiny jsou patrně k mání jen ve Francii…  Zpoza přikrývky zamžourala ke dveřím a spatřila na prahu dívku asi tak stejného věku, nebo mladší. Měla nakrátko ostříhané tmavé vlasy, kulatý obličej s malým nosem a velké hnědé oči. Na sobě tmavou uniformu s bílou zástěrou.

 

„Velice se omlouvám, slečno,“ udělala dívka nemotorné pukrlátko, stejně v rozpacích jako Rose. „Ten gentleman řekl, že je v pořádku, když ustelu postele a uklidím pokoje. Neuvědomila jsem si, že stále ještě spíte.“

 

„Nespala jsem,“ lhala Rose. „To je v pořádku, pojďte dál,“ řekla rozhodně. To byl celý Doktor, poslat služebnou aby ji vzbudila. Nebo možná zapomněl, že existuje. Typické.

 

„To nemohu,“ pobledla dívka při té myšlence.

 

„Nebuď hloupá. Je čas, abych vstala.“

 

Dívka se jmenovala Beth, a když se dostala přes počáteční stud, byla celkem upovídaná. Rose ji zahrnula otázkami ohledně Imperial Clubu, ale dozvěděla se jen o málo víc, než už věděla. Zatímco se oblékala do jediného oblečení, co tu měla, zeptala se, kde by si mohla koupit nějaké další. Doufala, že Doktor má s sebou platnou měnu. Seriozní obchody, které Beth popisovala, by určitě nevzaly Galaktickou Expresní zlatou kartu nebo cokoli tomu podobné.

 

„Jak dlouho už tu pracuješ?“ zajímala se Rose, sedíc na ustlané posteli a houpajíc nohama, takže to vypadalo jako by kolem ní bledě zelené šaty vlály.

 

„Sloužím tu už pět let.“

 

„Pět let?“ Musí být starší, než vypadá, pomyslela si Rose. Ale mýlila se.

 

„Ano, začala jsem u lorda a lady Hutchinsonových, když mi bylo čtrnáct. Měla jsem maličkou komůrku v podkroví. V tomhle ročním období to bylo příšerné.“

 

„Nezačala jsi trochu moc brzo?“

 

„Ach, to opravdu ne, slečno. Moje maminka ty peníze potřebovala. Každý týden jí posílám půlku výplaty. Víte, mám dva mladší bratry a sestru. Pomáhá jim to.“

 

Rose přikývla. „To asi ano.“ Vzpomenula si na Gwyneth v Cardiffu, která také nastoupila do „služby“ velmi mladá. Od konce minulého století se věci zjevně moc nepohnuly.

 

„Jsem ale ráda, že jsem tady,“ pokračovala Beth. „Máme pokoje v druhém křídle. Sem kromě pracovních povinností nesmíme. Pana Crowthera by trefilo, kdyby nás tu načapal v době, kdy tu nemáme co dělat. Ale já sem stejně chodím, jen když musím. Šíří se tu různé zvěsti.“

 

„Zvěsti?“

 

„Říká se, že je tu někdo, kdo napadá služebnictvo. Ke služebné od staré paní Fewshamové se před několika týdny přiblížil nějaký cizinec v temné ulici a ona okamžitě omdlela. Vlastně,“ zamyslela se Beth, „zrovna ona tohle dělá často. Ale pak tu je Mary od Lawrencových. Ta skončila na týden v nemocnici a pořád skoro nemůže mluvit. Říká, že to bylo něco strašného.“

 

„Aspoň něco,“ zamumlala Rose.

 

„Postavy ve stínech, které vám jdou po krku a ptají se na další zaměstnance a pro koho pracujete…“ Při té myšlence se zatřásla. „Ani myslet na to nechci.“

 

Rose se také zachvěla, když si vzpomněla na události předchozího večera – stínová postava a ty škrábance na Dicksonově krku. „Ano,“ souhlasila. „Já také ne.“ Byl čas sehnat si nějaké jídlo. Třeba jí Doktor schoval sendvič se slaninou. „Nechám tě uklidit Doktorův pokoj,“ pokynula Beth.

 

„Tam už jsem byla, slečno,“ přiznala Beth. „Ale nebylo tam nic moc k uklízení. V posteli nikdo nespal.“

 

***

 

Už bylo dlouho po snídani a Doktor se tvářil spíš pobaveně než soucitně. Seděl v dřevem obložené místnosti a hrál šachy s Wysem. Měl zvednutý prst, čímž žádal o ticho. Tak seděl ještě dřív, než ho Rose spatřila, ale ona nepochybovala, že gesto je určené pro ni.

 

Plácla sebou na jednu z kožených židlí v jinak prázdném pokoji a sledovala Doktora, uvažujícího nad různými možnostmi tahu. Nepatrný pohyb někde v koutku zorného pole ji donutil se otočit. Spatřila kočku, ležící na vedlejší pohovce. Šelma líně zvedla hlavu a na moment si Rose se zájmem prohlížela. Ale jen na moment. Potom zase hlavu položila a zdálo se, že usnula.

 

Rose na kočku povzbudivě zamlaskala. Doktor to ocenil nevlídným pohledem, tak přestala. „Promiň,“ zamumlala tiše. Dost tiše na to, aby to slyšel, ale on si toho nevšímal.

 

Wyse na ni mrkl. „Myslím, že jsem ho dostal,“ zašeptal.

 

Doktor si oba dva změřil zachmuřeným pohledem. Poté obrátil svou pozornost zpět ke hře. „Ale do háje a tím,“ rozhodl a pohnul střelcem.

 

Wyse se zamračil. „A nebo ne,“ přiznal.

 

„Co snídaně?“ zeptala se Rose.

 

„Byla skvělá,“ odpověděl Doktor. „Smůla.“ Poklepal na kraj hrací desky. „Mat za tři tahy,“ dodal zasmušile.

 

Wyse přikývl. „Najdu Crowthera a řeknu mu, aby vám donesl slaninu a vejce,“ oznámil Rose.

 

„Díky. Ale proč nezůstanete a nedokončíte hru? Pokud už vám zbývají jen tři tahy ho porazit.“

 

Wyse se smutně usmál. „Obávám se, že zbývají tři tahy, než on porazí mě. Musím říct, výborný tah, s tím střelcem.“ Vstal a protáhl se. „Dobrá, budu hned zpátky.“

 

Kočka napodobila jeho pohyby – protáhla se, vstala a ladným krokem vykráčela z místnosti.

 

„Bavil ses?“ zeptala se Rose.

 

Doktor se zazubil. „Ale jo. Odvede to myšlenky od beztvářných zabijáků a ztracených strojů času. Je velmi dobrý,“ pokračoval. Zvedl Wyseova černého krále a prohlížel si ho.

 

„Ale ne tak, jako ty.“

 

„Těžko říct.“ Dal krále zpátky a položil ho na bok. „Propásl moment, jak mě porazit hned v začátku.“

 

„Dával ti šanci?“

 

„To netuším. Možná, že mu mě bylo líto. Chtěl jsem mu teď tu laskavost vrátit, ale nenašel jsem možnost, která by nenechala mého krále odkrytého.“

 

„Kromě výhry.“

 

„Vyhrát je jednoduché.“

 

„Takže tě možná přinutil vyhrát.“

 

Doktor o tom chvíli přemýšlel. „To je o hodně těžší,“ řekl nakonec.

 

***

 

Vrchní číšník, či co vlastně Crowther byl, přinesl Rose podnos se snídaní. Pokud nesouhlasil s tím, že si jídlo dala na klín, nedal to znát. Rose nemohla uvěřit, jak moc ji chyběla slanina – něco tak jednoduchého, ale už jen ta vůně, když nadzvedla stříbrný poklop, způsobovala, že se jí sbíhaly sliny. Vejce vypadalo také dobře, ale černý puding raději vynechala.

 

Na dalším podnosu, který přinesla zachmuřená služebná, ne o moc starší než Beth, byl toast, konvice s čajem a tři šálky.

 

„Vůbec to nechápu,“ řekl Wyse, když se Rose zmínila o útocích, o kterých jí pověděla Beth. „Zjevně pro to není vůbec žádný důvod. Žádný jasný motiv. Je to velmi smutné.“ Zavrtěl hlavou. „Repple říkal něco o tom, že sluha sira George Hardinga byl včera napaden před domem. Hrozné, hrozné.“

 

„Byli jsme tam,“ přiznala Rose s ústy plnými toastu.

 

„Nebo to byl možná Aske,“ pokračoval Wyse. „Teď si to přesně nevybavuji.“ Najednou vzhlédl, jako by si teprve teď uvědomil její slova. „Vy jste tam byli?“

 

„To nic nebylo,“ ujistila ho. „Zachránili jsme ho a odehnali zloducha. Jako vždycky.“

 

Doktor znovu rovnal šachovnici. „Kolik útoků už se tu odehrálo?“

 

Wyse na Rose zíral, překvapen jejím lhostejným přístupem. „Šest nebo sedm. Myslím. O těch tedy víme. Jeden útok skončil smrtí, jinak jsou napadení sluhové povětšinou vyděšení a otřesení. Dokonce bylo napadeno i pár služek, jedna je skoro ještě dítě, ubožátko. Někdy se divím, co se na tom světě děje, vy ne?“

 

Rose pohlédla na Doktora a usmála se. Oni se nedivili, oni to věděli. Doktor jí úsměv letmo oplatil. „O co se Repple zajímal?“ zeptal se.

 

„Nebo Aske,“ řekl Wyse. „Ti dva jsou jako postavy ze Shakespeara – Rosencrantz a Guildenstern. Někdy je od sebe nerozeznám. Tedy spíš jako Hamlet a Horatio,“ přemítal. „Musím si vždycky vzpomenout na tu věc s královstvím.“ Najednou se zazubil, předklonil se a velice významně zamrkal.

 

„To jste na mě teď mrknul?“ zeptal se Doktor.

 

„Ehm, ano. Nejspíš ano.“

 

„Takže předpokládám, že vám Aske řekl, že Repple vlastně není král v exilu, nebo tak podobně.“

 

Wyse se opřel do židle a se zájmem je oba sledoval. „Ano. Tohle řekne každému a pak je donutí mlčet. Stejně jako Repple, který tvrdí, že je právoplatný panovník Dastarie.“

 

„Ale který z nich mluví pravdu?“ zeptala se Rose. „Repple nám řekl, že je vězeň.“

 

„Řekněte mi,“ začal Wyse, „poslouchal Aske, když vám tohle říkal?“

 

„Je to důležité?“

 

„Ach, ano, Doktore. Chtěli jste vědět, který z nich vám řekl pravdu.“

 

„Přesně tak.“

 

„Nuže, vypadá to, že odpověď zní: ani jeden.“

 

„Takže, jaká je pravda?“ Rose dala poklop zpět na tác – prázdný, kromě kousků černého pudinku – a tác položila na stůl vedle šachovnice.

 

„Výborná otázka, drahá. Něco vám teď povím, ale nemůžu se zaručit za věrohodnost, protože jen tlumočím, co mi řekli jiní.“

 

„Ven s tím,“ zamumlal Doktor.

 

Wyse se vlídně usmál. „Velmi dobře, příteli. Takže, ptal jsem se vás, jestli Repple věřil tomu, že někdo poslouchá, když vám ten příběh vyprávěl. Vím, že vzhledem k příběhu, který se vám rozhodl povědět, je odpověď ano.“

 

Rose přikývla. „Vypadalo to, že nám něco chce říct, ale pak se ozval jakýsi zvuk a on znervózněl.“

 

„Jeho příběh se mění vzhledem k tomu, kdo poslouchá?“ zeptal se Doktor.

 

„Něco takového.“

 

„Takže, říká pravdu, nebo ne?“ ptala se Rose.

 

„To je otázka,“ souhlasil Wyse. „A ne, obávám se, že neříká pravdu.“ Když mluvil, kočka mu vyskočila do klína. Spokojeně zapředla, stočila se a skoro okamžitě usnula. Wyse ji zamyšleně hladil po hlavě.

 

„Takže nám Aske řekl pravdu. Je to jen falešná představa,“ uvědomila si Rose.

 

„No, to také není úplně pravda. Víte, není to žádná představa. Repple je ve výborném duševním zdraví a moc dobře ví, že není žádným panovníkem Dastarie.“

 

„Tak proč lže?“ zeptal se Doktor.

 

„Protože Aske je ten s představami a Repple jen chce svému příteli vyhovět a dovolit mu pokračovat se životem, o kterém věří, že vede.“

 

„Aske řekl, že Repplea léčí. Že je psychiatr, nebo tak něco.“

 

Wyse přikývl. „A to je jeho představa. Aske věří, že je výborný lékař mysli a že léčí svého přítele, který trpí hroznými představami, které pramení, pokud si to pamatuji správně, z pádu z koně.“ Pohlédl od Rose na Doktora a zpět. „Není to Repple, kdo věří, že je něco co není a kterému pomáhá a podporuje ho jeho přítel. Je to Aske.“

 

S těmito slovy se Wyse omluvil. „Čas běží,“ řekl, „a já musím také.“ Položil kočku na podlahu a měl se k odchodu. Kočka si jej překvapeně prohlédla a pomalu jej následovala.

 

„Na tom nezáleží,“ řekla rozhodně Rose, když odešel.

 

„Na čem?“

 

„Aske a Repple. Není to vlastně naše starost.“

 

„Je to ale zajímavé,“ opáčil Doktor. „Nejsi zvědavá, jak to vlastně je?“

 

„Nemyslíš, že jsme to právě slyšeli?“

 

„Ale sám řekl, že to jen slyšel. Možná že Dastarie existuje – možná je to nějaká zemička, která se ztratila z map. Kdo ví?“

 

„Koho to zajímá?“ odpověděla otázkou Rose.

 

Doktorova odpověď, pokud nějakou měl, byla přerušena Crowtherem. Zdvořile zakašlal, když přišel, aby odnesl podnos se snídaní. „Omlouvám se, Doktore, ale máte návštěvu.“

 

„Opravdu? Koho?“

 

„Slečnu Heartovou. Říká, že jste se seznámili včera večer, pane. Obávám se, že se za ní žádný člen klubu nezaručil, tak jako to bylo u vás a slečny Tylerové, takže má povolen vstup pouze na veřejnou halu. Následujte mě, prosím.“

 

„Půjdeš taky?“

 

„Dělat tobě a Pomalované Lady křena?“ ušklíbla se Rose. „Chce vidět tebe, ne mě.“

 

„Žárlíš?“ zeptal se Doktor nevinně.

 

„Počkám tady a dopiju čaj,“ řekla Rose. „Nechci ti kazit styl.“

 

Doktor se zazubil.

 

„Ať je, jaký chce…“ dodala Rose.

 

Úsměv mu pohasl, naklonil se k ní a vzal ji za ruku. „To ty potřebuješ módní tipy,“ řekl. „Jen pojď.“

***

 

„Beth neříkala, že by někoho zabili,“ přemítala Rose, když jim Crowther ukázal, kudy do veřejné haly skrz hlavní vstupní halu.

 

„Beth?“

 

„Pamatuješ, poslals´ ji, aby mě vzbudila.“

 

„Aha, jo. Beth.“

 

„Říkala o lidech traumatizovaných, hospitalizovaných a dalších „-izovaných“, ale nic o neutralizova­ných.

 

„Možná, že Beth o ničem neví.“

 

Veřejná hala byla úzká a dlouhá, spíš to byla jen široká chodba. Skoro celou jednu stranu zabírala velká okna a na té druhé visely po celé délce obrazy. Uprostřed stály různé sochy. Nic moc moderního, povšimla si Rose. Stály tu klasicistní figury žen, které vypadaly, že zrovna vylezly z vany, a siláčtí muži s obnaženými svaly – a dalšími věcmi…

 

Melissa Heartová stála hned za dveřmi, zády k nim. Zrovna obdivovala jednu ze soch – ženu, stojící s jednou rukou vztyčenou vzhůru. Oděv, jímž sochař dílo obdařil, postavu spíše zdůrazňoval, než zakrýval. Melissa svírala v ústech elegantní cigaretovou špičku a v dlouhých, průsvitných šatech byla soše až zarážejícím způsobem podobná. Ke stropu se vznášel stylový proužek dýmu.

 

Rose přemýšlela, jak asi žena vypadá pod maskou. Myslela si, že to zjistí, když se Melissa Heartová chystala otočit. Ale byla zklamaná. Bylo těžké rozlišit, jestli má na sobě namalovanou hustou vrstvu bílého make-upu spolu s červenými kudrlinkami nebo jestli to je opět nějaká nasazená maska. Ať to bylo cokoliv, její pravá tvář byla opět zahalena tajemstvím.

 

Dvě červené kudrlinky se nacházely u koutků jejích úst, takže to vypadalo, že se neustále usmívá. „Ale, Doktore a Rose. Jak milé, že jste mě přišli přivítat.“

 

„Ano,“ souhlasil jednoduše Doktor.

 

„Jak vám můžeme pomoci?“ zeptala se Rose.

 

„Ach, to nemůžete. Alespoň teď ne. Zatím ne.“ Maska bez emocí se na ně nepřestávala usmívat. „Ale myslím, že já mohu pomoci vám.“

 

„Vážně?“

 

Cigaretovou špičkou ukázala k nedaleko stojící židli. Přes ni byl přehozen tmavý kožený kabát. „To je nejspíš vaše.“

 

Doktor doslova přiskočil k židli a chňapl po kabátu. Nasadil si ho. „Sedí!“

 

„To jsem si myslela.“

 

„Včera večer jsem ho ztratil,“ řekl Doktor a jeho výraz byl teď stejně neproniknutelný jako ten Melissin.

 

„Kvůli něčemu jsem se dnes ráno stavila u lady Anny a tak mě požádala, jestli bych vám to nevrátila. Přiznávám, že se mi líbila myšlenka na další setkání s vámi.“

 

„To je milé,“ řekla Rose. Obličej s prázdným výrazem ji odměnil jen krátkým pohledem.

 

„Neprohledávala jste náhodou kapsy, že ne?“ zeptal se Doktor a prohrabával se jimi.

 

„Samozřejmě, že ne.“ Její hlas byl také úplně bez výrazu.

 

„To je dobře.“ Vytáhl sonický šroubovák a prohlížel si ho tak, aby ho viděla i ona. „No, vypadá to, že je tu vše.“

 

„Jak zajímavé. Mohu se zeptat, co to je?“

 

„Nový typ vývrtky,“ poučila ji Rose.

 

„Nebo něco takového,“ dodal rychle Doktor. „Našel jsem to na ulici před domem sira George. Nevíte, co by taková věc mohla být?“ Natáhl k ní ruku se sonickým šroubovákem, jako by jí vyzýval, aby ho vzala.

 

„To opravdu nemohu říci.“

 

Melissa Heartová natáhla ke šroubováku ruku, ale Doktor tu svou zase stáhl a zastrčil přístroj zpátky do kapsy. „Myslel jsem si to,“ řekl. „Tak děkujeme. A nashle.“

 

„Nechceme vás zdržovat,“ dodala Rose. „Určitě jste zaneprázdněná.“

 

„Vůbec ne.“ Pokud ji urazili, nedala to na sobě znát. „Musíte se u mě někdy stavit. Oba,“ dodala tónem, který naznačoval, že ani na chviličku neměla v úmyslu zahrnout Rose. „Můj dům není daleko. Možná to tam znáte. Dům Anthonyho Hubbarda na Veracity Avenue.“

 

„Neznáme,“ řekla Rose. „Dlouho jsme tu nebyli.“

 

„Cestujete společně?“

 

„Jsme nerozluční,“ řekl Doktor.

 

„Pak vás tedy spolu nechám. Jistě se brzy uvidíme.“

 

„Určitě,“ přitakal Doktor. „Díky za kabát. Musím kontaktovat sira George a jeho ženu a poděkovat také jim.“

 

Melissa Heartová zaváhala. Jen krátce, ale Rose si toho všimla. Věděla, že ani Doktorovi to neuniklo.

 

„Jsem si jistá, že to nebude třeba,“ zastavila se ještě Melissa mezi dveřmi.

 

„Nejspíš máte pravdu,“ souhlasil Doktor. Spolu s Rose teď věděli jedno – ať už Melissa Heartová získala Doktorův kabát jakkoli, určitě to nebylo od sira George a jeho ženy.

 

***

 

„Všechno je to nepřímé. Ten sonický přístroj, objevená energie, fakt, že jsou stále spolu…,“ povzdechla si Melissa Heartová za maskou. Tmavá postava, sedící vedle ní v kočáru, neodpověděla. Melissa si konečky prstů přejela přes hladký povrch masky. „Jasné, ale neusvědčující. Zatím ne. A já si musím být jistá. Projít si tím, trpět… Zemřeli nevinní lidé. Příliš mnoho. Nemůžu být zodpovědná za další.“

 

Planoucíma očima si prohlížela stejně bezvýrazný obličej svého společníka. „Musíme si být naprosto jistí. Je tu služka jménem Beth. Slyšela jsem, jak ta dívka říkala, že s ní mluvila. Možná něco ví. Možná dokonce ví, který z nich to je. Mám její popis od dalšího zaměstnance.“

 

Postava s bezvýraznou tváří poslouchala příkazy. Neřekla nic, a když Melissa Heartová skončila, sklopila mírně hlavu, jako že rozuměla. Když se pohnula, ozvalo se rychlé, rytmické cvakání, podobné tikání hodin.

 

 

[Kapitola pátá]>>>


1.6.2012 11:49   Books   Blackthunder

4 komentáře

Tak jsem zhltla všechny kapitoly a už se nemůžu dočkat pokráčka. Asi ze samé nedočkavosti zkusím originál, i když se musím přiznat, že jsem docela líná to číst v ájině, když si můžu počkat na překlad. Nicméně, skvělá práce, moc a moc se těším na další kapitolu a přeju ti, aby ti elán vydržel a dokončila si překlad celé knihy.:)
Ajka13, 18.7.2012 15:54   reagovat
Výborné, moc děkuji a těším se na další kapitoly :o)
noira, 18.6.2012 16:55   reagovat
Děkuji za další kapitolu :)
kali, 8.6.2012 08:01   reagovat
Díky moc, dobrá práce.
Hellboy, 2.6.2012 19:40   reagovat

Pro komentování se prosím přihlašte.


Aktuální epizoda

Poslední titulky

The Woman Who Fell To Earth
  • Stav překladu: 50% (13.10. 16:57)
  • To se vleče, co? Taky mě to štve
  • Autor: Blackthunder
  • …0p.iP.WEB-DL.AAC2.0.H.264-BTW.mkv

Nejnovější komentáře

Doporučujeme